CZ Magical Freebirth of Our Daughter


Tento příběh začal dlouho předtím, než se naše malá holčička narodila.


Otěhotněla jsem, když bylo Benjimu 6 měsíců a hned jsem zavolala do midwife office, abych se k nim zase zapsala. Bohužel jsem ale zjistila, že na můj termín porodu žádná midwife není k dispozici. Byla jsem tak smutná, že jsem se rozbrečela, protože tentokrát jsem si moc přála mít možnost domácího porodu.

Po pár telefonátech, abych zjistila, jestli se neuvolnilo nějaké místo, jsem to vzdala a smířial jsem se s tím, že se budu muset objednat k rodinné doktorce a znovu rodit v nemocnici. Nebylo mi smutno z nemocnice jako takové, ale vůbec jsem si neuměla představit, jak to bude s Benjim, protože jsem chtěla, aby byl s námi u porodu svého bratříčka nebo sestřičky.

Teď už se ale přesunu pár měsíců vpřed, do srpna, kdy jsem měla své úplně první focení porodu! Amber, žena, ke které teď tak vzhlížím, se rozhodla rodit doma, i přesto, že neměla žádnou porodní asistentku. To bylo poprvé, co jsem slyšela o freebirth (Porodu bez lékařské podpory).

Zezačátku jsem moc nechápala, jak se mohla rozhodnout rodit bez lékařského dozoru, najala si jen dulu a jednu kamarádku, co ji podporovala u porodu.

Ale když jsem ji viděla na vlastní oči rodit jako bohyni, nerušeně, ve svém vlastním doma, byl jsem z toho úplně nadšená! Dodneška jsem ji vděčná za to, co jsem, díky tomu, že mě najala jako porodní fotografku, zažít!

Hned jsem věděla, že chci taky rodit doma! Ale stejně jsem nebyla dost "odvážná" to udělat bez midwife (to jsem ještě netušila, že k narození miminka není potřeba odvaha, ale spousta lásky, důvěra v sebe sama a naslouchání svým vnitřním instinktům). Několikrát týdně jsem volal k midwife a prosila je, aby mě vzali do péče. Bez štěstí. Když jsem zvažovala své možnosti, kontaktoval jsem Claru, dulu, která byla u porodu Amber, abych s ní probral její služby. Původně jsem chtěla, aby mě podpořila v nemocnici a pomohla nám tam s Benjim, ale po schůzce a „seznámení se“ jsem se rozhodla pro freebirth. A od té doby jsem na to nemohl přestat myslet!

Najala jsem si Claru, aby mě podporovala po zbytek mého těhotenství, hodně jsme mluvili o porodu bez lékařské asistence mluvili, odpověděla mi na každou otázku, kterou jsem měl, a co bylo nejdůležitější, vůbec na mě netlačila, nechala veškeré rozhodování na mě, dokud jsem si sama nebyla 100% jistá. Hodně jsme si povídali o rizicích a možných převozech do nemocnice, četla jsem knihu Home Birth On Your Own Terms od Heather Baker a den co den jsem se propracovávala svými strachy, až jsem se jednoho dne přestala bát. Najednou jsem to všechno pochopila a nechtěla jsem to jinak. Moje těhotenská doktorka se mě pořád ptala, jestli jsem si ten freebirth nerozmyslela. Vůbec ne! Hodně jsem ale změnila svůj názor na celkovou věc. Znovu jsem přemýšlela o Benjiho narození a najednou mi to všechno dávalo smysl. Proč jsem nezvládla bolest a nechala si dát epidurál, proč jsem necítila nutkání tlačit a proč mi tak říkali, kdy a jak to mám dělat, proč museli použít vakuum, aby mu pomohli ven, proč jsem měla takové poranění, že jsem několik následujících týdnů nemohla ani stát na nohou, proč jsem je nepožádala, aby mi ponechali placentu, a v hlavě se mi vynořovalo mnoho dalších otázek. Toužila jsem po něčem víc, než jen po domácím porodu. Toužila jsem po přirozeném fyziologickém porodu. Po porodu, kde budu naslouchat svým nejhlubším instinktům a důvěřovat svým kořenům a své vlastní vnitřní síle!

Tak, a tady jsou moje vzpomínky na den, kdy se naše Willow rozhodla přidat se k nám na Zemi.


Bylo prosincové ráno, když jsem začal pociťovat velmi mírné břišní křeče. Řekla jsem Huymu, že by to mohlo být ono, ale že by měl normálně jít do práce, a kdyby se věci změnily, zavolám mu. (Byla jsem 39t3d a víte, jak vyhledáváte všechny možné známky raného těhotenství? - Cítila jsem se úplně stejně, až na to, že jsem googlila všechny možné známky brzkého porodu a cítila jsem naději, že už se to blíží s každým symptomem, jako je bolest hlavy, ztráta hlenové zátky, malá křeč tady a tam, ale zároveň jsem se nechtěla moc vzrušovat, kdyby to náhodou nebylo ono. Benjiho jsem rodila ve 38t3d a opravdu jsem si myslela, že se toto miminko narodí ještě dřív, takže přecházet přes 39 týdnů bylo opravdu nečekané).

Bolest se moc nezhoršila, ale bylo pro mě už dost náročné se starat o Benjiho, a pokud by to měl být poslední den, který jsme mohli strávit jako tříčlenná rodina, chtěla jsem, aby byl Huy s námi. Přišel tedy domů, aby mi mohl pomoci s Benjim, uklidili jsme si byt, ustlali si postel s čerstvým prádlem, uklidili koupelnu a odpoledne jsme se šli projít do jedné ze čtvrtí, abychom viděli jejich crazy santovskou vánoční výzdobu. Křeče mi pak začaly připadat spíš jako mírné kontrakce a u každé už jsem se musela zastavit a prodýchávat.

Začalo pršet a předpověď slibovala sníh. Moc jsem doufala, že v den porodu nám bude sněžit.

Když jsme se vrátili domů, dali jsme si večeři a uložili Benjiho do postele. Tulila jsem se k němu s myšlenkou, že je to jeho poslední noc jako jedináčka.

Pak jsem si dala příjemnou teplou koupel, kde jsem strávila dobrou hodinu. Bylo to strašně uvolňující. Myslím, že jsme se koukali na film, ale vůbec si to nepamatuji. Kontrakce byly stále intenzivnější a byly od sebe asi 6-10 minut. Rozložili jsme si gauč a připravili se ke spánku. V který jsem sice doufala, ale moc se mi ho nedostalo. Mezi všemi těmi kontrakcemi jsem si dala dva 20 minutové šlofíky. Měl jsem takový strach, že vzbudím Benjiho tím jak jsem křičela, ale spal jako "miminko". Doufal jsem, že bude brzy ráno, protože jsem nechtěl absolvovat tu nejtěžší etapu porodu ve tmě. V noci je pro mě všechno horší. Měla jsem to tak i během celého těhotenství, kdy mě v noci vždy celé tělo šíleně rozbolelo a nemohla jsem spát a porod nebyl jiný. Jakmile se začalo svítat, cítila jsem se mnohem pohodlněji jenom díky tomu faktu.


Benji se probudil po šesté ráno, celý svěží a šťastný a já jsem se rozbrečela. Slzy se mi draly z hloubi mého nitra, cítila jsem příšernou bolest na hrudi. Konečně jsem si plně uvědomila, že jsou to poslední chvíle, kdy je on můj jeden jediný. Pohupovala jsem se na míči, pevně jsem ho držela a nechala své emoce plynout.

To mi připomíná pozice, ve kterých jsem byla téměř celou noc. Většinu jsem strávila na skákacím míči a nebo na gauči na všech čtyřech přitisknutá hlavou do polštáře. Huy byl se mnou při každé kontrakci a mačkal mi boky, což mi přinášelo velkou úlevu.


Přemýšlela jsem, jestli už je čas zavolat Claře (naší skvělé dule a teď velmi dobré kamarádce), nebo jestli je ještě moc brzy. Kontrakce nebyly ještě úplně konzistentní, ale byly velmi bolestivé. Rozhodla jsem se jí zavolat, protože jsem potřebovala, aby Huy byl se mnou a nebyl tu nikdo jiný, kdo by Benjimu věnoval pozornost. Bylo 7 hodin ráno. Huy připravil bazén s příjemnou horkou vodou a hned potom dorazila Clara. Benji se úplně rozzářil, jako vždy, když ji viděl. Zrovna jsem se chystal vlézt do bazénu, ale myslel jsem si, že je to jediná příležitost, jak se naposledy vyfotit ve třech, tak jsem se poprosila Claru ať nás vyfotí, a pak už jsem se ponořil do vody.


PANEBOŽE! Nemohla jsem uvěřit, jak mi ta voda pomohla od bolesti. Cítila jsem se doslova tisíckrát líp. Byla jsem tím strašně překvapená a dokonce jsem si ty kontrakce i užívala. Moc jsem si přála, aby se ke mně Benji v bazénu přidal, tak jsem se rozhodla, že teď je na to ten správný čas. Huy ho oblékl do plavací plenky a dal ho ke mně do bazénu. To bylo tak kouzelné. Užívala jsem každý okamžik. Mazlili jsme se spolu, cákali vodu, držela jsem ho na zádech, aby mohl plout na vodě. Když přišla kontrakce, jen u mě stál nebo chodil kolem stěny bazénu. Už byl ale čas ho vyndat ven, protože se mu začaly na prstech dělat varhánky.


Rozhodně si nepamatuji přesnou časovou osu věcí a už vůbec, jak dlouhé a v jakém odstupu byly moje kontrakce, ale pamatuji si, že potom, co Benji vylezl ven, se kontrakce začaly mnohem zhoršovat.


Když přišla kontrakce, vždy jsem se dostala do polohy na kolena a na ruce a Clara mi tlačila na spodní část zad. Tato poloha pro mě byla nejvíc intuitivní a strávila jsem tak celý porod. Mezi kontrakcemi jsem buď seděla zády opřená o stěnu bazénu a protahovala jsem nohy, nebo jsem si sedla na kolena a opřela si čelo a natáhla ruce přes stěnu bazénu. Bylo mi hrozné horko, a tak jsem požádala Honzu, aby mi na čele podržel studenou mokrou žínku, a úplně si vzpomínám, jak úžasný to byl pocit. V jednu chvíli jsme otevřeli okno dokořán a ten mrazivý vzduch, který vcházel dovnitř, mi přišel, jako když sedím v jednom z islandských hot potů. Ten pocit mi úplně utkvěl v hlavě. Měla jsem pořád strašný hlad a žízeň. Ale zároveň se mi z pomyšlení na cokoliv dělalo špatně. Pamatuji si, jak jsem pořád říkala, že chci něco jíst, a když se mě Huy ptal co, tak jsem vždy odpověděla, že nevím. Tak zkoušel: chleba s máslem a kuřecí šunkou, sušené mango, teplý čaj, teplý vývar, bublinkatou mango kokosovou vodu, studenou vodu z kohoutku, ananas - toho jsem snědla hodně.


Jak kontrakce nabíraly na intenzitě, začala jsem být dost hlasitá. Bála jsem se, že se kvůli tomu bude Benji třeba bát nebo brečet, ale byl úplně pohodě! Bylo to přesně jak se říká - děti od srdce vědí, že porod je ta nejpřirozenější věc. Už jsem křičela hodně nahlas a cítila jsem velké bolesti. Ale tentokrát byla ta bolest jiná než při mém prvním porodu. Tentokrát jsem ji přijala, věděla jsem, že je to nedílnou součástí porodu a odevzdala jsem svou mysl svému tělu. I když jsem své dule (v hlavě) nadávala za to, že mi pořád říkala, že jsme jako ženy silné, že dokážeme na minutu zvládnout i ty nejtěžší věci. Ale přísahám, že některé kontrakce daleko od jedné minuty. Ale věděla jsem, že každá kontrakce prostě jednou musí skončit, a to mě dodávalo sílu. Snažila jsem se soustředit na dýchání a připomínala jsem si, že jsem dost silná na to, abych to dokázala, a to mi opravdu pomohlo.


Už jsem byla tak daleko v porodu a myslela jsem si, že kontrakce už budou jen blíž a blíž k sobě, místo toho jsem si ale uvědomila, že mám mezi nimi dlouhé pauzy, a to mě nutkalo přemýšlet, jestli to nejsem pořád jen na začátku a to nejhorší teprve přijde. Myslím, že v té chvíli jsem byl možná hodinu nebo dvě od setkání se naším miminkem, když jsem si uvědomil, že mám celkem velké pauzy mezi kontrakcema. Ale nic jsem neřekla nahlas a pokračovala jsem dál (protože věřím, že když se řekne nahlas něco, na čem vám opravdu záleží, stane se přesný opak toho, co si přejete). Začala jsem mít velké bolesti a pamatuji si, že když každá z těch bolestivých kontrakcí začala slábnout, říkala nenenene (přesně tak jako to říká Benji).


Jednou během celého porodu mě napadla myšlenka na epidurál. Ale ne ve smyslu, že bych to chtěla mít, ale přesně naopak, že jsem to nepotřebovala, i když jsem křičela bolestí jako zvíře.


Praskla mi voda a pak přišla velká úleva.


Ne dlouho poté přišel velmi silný kontrakce až jsem z toho byla úplně překvapená. Nemyslel jsem si, že ta bolest může být ještě horší, ale byla. Bylo to naprosto šílené a já už jsem jenom prosila, aby to skončilo. Pak jsem měla pocit, že mě to tam dole strašně štípe nebo pálí, ale pořád jsem nevěřila, že by to mohlo být ono. Přišla další kontrakce a jako z ničeho nic jsem prostě začala tlačit. Zařvala jsem. A stále jsem si myslela, že je to jenom způsob, jak se moje tělo vypořádává s bolestí. Neuvědomovala jsem si, že ve skutečnosti tlačím své miminko ven. Šáhla jsem rukou mezi nohy a ucítil jsem hlavičku!!! S další kontrakcí moje tělo tlačilo vší silou. Četl jsem několik příběhů, jak tento přirozený vypuzovací reflex připomíná pocit jako když člověk zvrací, a přesně tak to bylo. Jen s nepopsatelně větší bolestí. Hlavička je venku! "Panebože, hlavička je venku! Co mám dělat?" "Tvé tělo ví, co má dělat, naslouchej svým instinktům," řekla Clara. Zhluboka jsem se nadechla, vzrušený následující kontrakce, která mi konečně dovolí se seznámit s tím človíčkem, který se ve mně tvořil.


Musela to být ta nejkratší kontrakce, protože si ji ani nepamatuji, pamatuji si jen, jak mi miminko spadlo přímo do mých holých rukou. Okamžitě jsem ho zvedla a přesunula se do polohy v sedě, abych si mohla to děťátko položit na hruď. Držela jsem ho vší silou! Na ten okamžik nikdy nezapomenu! Miminko se nerozbrečelo hned, trvalo to pár vteřin a lehké poplácání po zádíčkách, ale když jsem uslyšela to první zaplakání, vydechla jsem a jen se usmála! Zvládla jsem to! A Huy a Benji to všechno viděli. Jejich přítomnost byla vše, co jsem v tu chvíli potřeboval. A pak jsem si vzpomněla, že bych se asi měla podívat na pohlaví toho našeho malinkého černovlasého miminka! Podívala jsem se a nemohla jsem uvěřit, že je to holčička! Když jsem to řekla nahlas, podívala jsem se na Huye a musím říct, že takový výraz v jeho tváři jsem nikdy předtím neviděla. Jeho oči se zaplnily těmi nejšťastnějšími slzami. Benji se ke mně naklonil a dal mi pusu a já jsem si v tu chvíli přála, aby se zastavil čas.



Po několika minutách absolutní euforie se moje mysl vrátila zpět do mého těla a začala jsem pociťovat další bolestivé kontrakce. Vyšla ze mě trochu větší krevní sraženina, ale nic, z čeho bych se strachovala. Potom s malým zatlačením vyšla placenta a já měla pocit, že jsem konečně mohla pořádně vydechnout. Bylo to moc uvolňující. Dali jsme ji do nerezové misky a nechali plavat na vodě dokud jsem nebyla připravená vyjít z bazénu. Huy vzal naší malou holčičku do náruče i misku s placentou a Clara mi pomohla ven z bazénu. Myslela jsem, že se hned osprchuji, ale byla tam nainstalovaná hadice k bazénu, takže jsem si oblékla župan a šla rovnou do postele.


Byla jsem příšerně hladová! Znovu jsem požádal o chleba s máslem a šunkou a Clara mi uvařila čaj a ohřála kuřecí vývar. Začala se mi trochu točit hlava, byla mi velká zima a měla jsem velmi bolestivé kontrakce, které trvaly několik minut najednou. Ta bolest mě málem položila na kolena. Vzala jsem si Tylenolu a trochu to pomohlo. Potřebovala jsem čůrat, ale bála jsem se jít kvůli zkušenosti s prvním porodem, kdy jsem měla natržení 2. stupně a nemohla jsem pár týdnů čůrat bez bolesti. Tentokrát, když jsem se po několika minutách sezení na záchodě konečně vyčůrala, cítila jsem jen úlevu, žádnou bolest. Možná malinké štípnutí. Použila jsem peri lahvičku, abych se omyla, a zkontrolovala jsem, zda nemám nějaké natržení, a tentokrát jsem se nenatrhla vůbec, měla jsem jen velmi malou ranku jako od říznutí papírem.


Všichni vyčerpaní jsme se museli ještě vydat do nemocnice, abychom Willow nechali dát první dávku imunizace proti hepatitidě B. Měli být připraveni na náš příjezd, ale když jsme tam dorazili, nikdo o nás ani nevěděl a bylo nám řečeno, že máme několik hodin čekat na pohotovosti. Naštěstí nám jedna hodná doktorka dala přednost a kolem 22:00 jsme se mohli vrátit domů.


Nakonec jsme všichni zalezlí v posteli poprvé usnuli jako 4členná rodina!


Mám za sebou svůj vysněný porod! Sníh padal za oknem, byla jsem v horké vodě v porodním bazénu, stalo se to za denního světla, což bylo moje největší přání, měla jsem tu nejlepší podporu jakou jsem si mohla přát - Honzu a Claru, nejroztomilejšího a nejtrpělivějšího pozorovatel Benjiho, ozdobená a rozsvícený vánoční stromek a moje oblíbené písničky on repeat. A i když je porod spíše bolestivým procesem, myslím, že jsem si někdy v životě neužila něco tak, jako když jsem přivedla svou nejdražší dceru na svět svýma vlastníma holýma rukama, nerušeně, bez lékařské pomoci a s důvěrou lidí, kteří mě obklopují.


Děkuji Ti, Huy za důvěru v mou vnitřní sílu a za Tvoji lásku, děkuji Ti, Benji, za to, že jsi ten nejsladší a nejtrpělivější syn, jakého jsem si kdy mohla přát, děkuji Ti, Claro, za to, žes mě vedla touhle cestou a za tvoji psychickou podporu 24/7, děkuji Amber za to, žes mi ukázala kouzlo freebirth tím, žes mě pozvala k Tvému vlastnímu, a nakonec děkuji Tobě, Willow, že sis mě vybrala jako svou matku!







































0 comments

Recent Posts

See All